Svatý Vavřinec mučedník

Den 10. srpna je svátek svatého Vavřince, patrona bystřického farního kostela. Když jsme přemýšleli, jak nejlépe přiblížit život a smrt tohoto mučedníka, padlo naše rozhodnutí na Zlatou legendu Jakuba de Voragine, nejoblíbenější hagiografickou sbírku ze 13. století. Nechme tedy nyní zaznít legendu o svatém Vavřinci tak, jak se s ní seznamovali lidé po celý středověk:

 Vavřinec (Laurentius) se jmenuje jako držitel lauru, tj. věnce z vavřínu, je­hož větvemi byli kdysi věnčeni vítězové. Tento strom je symbo­lem vítězství, je krásný tím, že je stále svěže zelený, je milý pro svou vůni a mocný pro svůj účinek. Svatý Vavřinec je tedy nazý­ván podle vavřínu, protože ve svém mučednictví dosáhl vítězství. I potřený Decius přece řekl: „Myslím, že už jsme byli poraženi.“ Svěží zelení byla čistota a nedotčenost jeho srdce: sám řekl: „Má noc nemá temnotu“ atd. Vůní byla jeho věčná památka – rozdal přece všechno chudým, a jeho spravedlnost proto trvá navěky. Byl to veliký světec: spravedlnost, kterou dovršil svatým dílem a posvětil přeslavným mučednictvím, má zajisté věčné trvání. Svou účinnost projevil mocným hlásáním zvěsti, jímž přesvědčil Lucilla, Hippolyta a Romana. Účinnost stromu spočívá v tom, že vavřín drtí kamínek, odpomáhá hluchotě a vzdoruje blesku. Tak Vavřinec drtí tvrdé srdce, vrací duchovní sluch a chrání před ble­skem jazyka zlovolníků.

Mučedníka a jáhna Vavřince, původem z Hispánie, zavedl sva­tý Sixtus do Říma. Podle mistra Jana Beletha prý svatý Sixtus na­šel v Hispánii, když tam přišel, dva mladé muže, Vavřince a jeho příbuzného Vincence, oba bezúhonných mravů a skvělé ve všem, co podnikali, a odvedl je s sebou do Říma. Vavřinec zůstal s ním v Římě, zatímco Vincenc se vrátil do Hispánie a slavně zemřel mučednickou smrtí. Této domněnce mistra Jana Beletha ale odpo­ruje doba jejich mučednictví, protože Vavřinec byl umučen za Decia a Vincenc v mladém věku za Diokleciána a Daciana. Mezi Deciovou a Diokleciánovou vládou však uplynulo přibližně čty­řicet let a na trůně se vystřídalo sedm císařů, takže tehdy nemohl být svatý Vincenc mladý.

Svatý Sixtus ustanovil Vavřince svým arcijáhnem. V téže době přijali císař Filip a jeho stejnojmenný syn křesťanskou víru a ja­kožto křesťané se horlivě snažili povznést církev. Tento Filip byl první císař, který přijal víru v Krista. Obrátil prý ho na ni Órigenés, i když se jinde dočteme, že byl obrácen svatým Pontiem. Vládl v roce 1000 od založení města, aby bylo milénium Říma za­svěceno spíš Kristu než modlám. Toto milénium slavili Římané řadou her a představení.

Císař Filip měl jednoho vojáka, jmenoval se Decius a byl to veliký a slavný válečník. Protože se v té době bouřila Galie, po­slal tam císař právě jeho, aby vzbouřenou Galii podrobil římské moci. Decius zdárně splnil svůj úkol, vytěžil z vítězství, co mohl, a vrátil se do Říma. Když císař uslyšel, že se vrací, šel mu z Ří­ma vstříc až k Veroně. Ale protože špatný člověk, čím víc se cítí poctěn, tím víc propadá pýše, Decius zpyšněl, začal usilovat o převzetí moci a promýšlet vraždu svého pána.

Když císař odpočíval ve stanu na svém lůžku, Decius se do sta­nu nepozorovaně vplížil a spícího pána zavraždil. Vojsko, které s císařem přišlo, získal prosbami, odměnou, dary a sliby na svou stranu a ostrým pochodem zamířil k císařskému městu. Když o tom uslyšel Filip mladší, zalekl se a veškeré poklady otcovy i svoje, jak říká ve své kronice Siccard, svěřil svatému Sixtovi a svatému Vavřinci, aby pro případ, že ho Decius zabije, odevzda­li všechno církvím a chudým. – Nesmí tě mást, že se poklady, kte­ré svatý Vavřinec rozdával, nenazývají poklady císařské, ale cír­kevní, protože se mohlo stát, že spolu s poklady císaře Filipa rozdával také nějaký poklad církevní, nebo se možná o církevních pokladech mluví proto, že je Filip zanechal k rozdání církvi a chudým. Siccard ovšem velice pochybuje, zda to tehdy byl Six­tus, jak dál uvidíme.

Filip pak uprchl a před Deciem se ukryl, senát vyšel Deciovi vstříc a jeho císařský úřad potvrdil. Aby se zdálo, že svého pána zabil nikoli zrádně, nýbrž jako horlivý modloslužebník, začal De­cius s nesmírnou krutostí pronásledovat křesťany a přikazoval je vraždit bez nejmenšího slitování. Při tomto pronásledování přišlo o život mnoho tisíc mučedníků, mučednickou korunu získal i Fi­lip mladší.

Když se potom Decius sháněl po pokladu svého pána, před­vedli před něho svatého Sixta – ten že je ctitel Kristův a má císa­řův poklad. Decius poručil, aby ho uvrhli do vězení, na mučidlech že Krista zapře a poklad vyzradí. Svatý Vavřinec ho následoval a volal na něho: „Kam jdeš bez syna, otče? Kam pospícháš, sva­tý knězi, bez jáhna? Nikdy jsi neslavíval oběť bez pomocníka! Čím jsem se znelíbil tvé otcovské lásce? Shledal jsi snad, že jí ne­jsem hoden? Přesvědč se přece, že sis vybral vhodného pomocní­ka, abys ho nechal s tebou i krev prolít!“

Sixtus mu řekl: „Neopouštím tě, synu, a nezanechávám tě, ale musíš pro víru v Krista podstoupit větší boj. Já jako stařec mám bitvu lehčí, ty jako mladík zvítězíš nad tyranem slavněji: po třech dnech budeš jako jáhen následovat svého kněze.“ Nato mu vydal všechny poklady a přikázal, aby je rozdal církvím a chudým. Sva­tý Vavřinec tedy ve dne v noci pilně vyhledával křesťany a každé­mu pomohl, jak bylo zapotřebí.

Přišel i do domu jedné vdovy, která u sebe ukrývala mnoho křesťanů. Dlouho trpěla bolestí hlavy, ale svatý Vavřinec ji vklá­dáním rukou bolesti hlavy zbavil, umýval chudým nohy a všem rozdával almužnu. Téže noci přišel do domu jednoho křesťana, kde našel jakéhosi slepce a znamením kříže mu daroval zrak.

Když tedy svatý Sixtus odmítal podrobit se Deciovi a oběto­vat modlám, poručil Decius, aby ho sťali. Svatý Vavřinec přiběhl na místo popravy a volal na Sixta: „Neopouštěj mě, svatý knězi, už jsem rozdal poklady, které jsi mi odevzdal!“ Vojáci uslyšeli slovo poklady, a proto Vavřince zadrželi a odevzdali tribunu Partheniovi. Ten ho zavedl před Decia. Císař Decius se ho zeptal: „Kde jsou církevní poklady, které byly u tebe ukryty, jak jsme se dozvěděli?“ Když mu Vavřinec neodpovídal, odevzdal ho pre­fektu Valerianovi, buď aby poklady vydal a obětoval modlám, nebo byl všemožnými tresty a mučením připraven o život. Valerianus ho ale odevzdal pod dohled jednomu prefektovi, který se jmenoval Hippolytus, a ten ho s mnoha dalšími zavřel do vězení.

Byl tam ve vazbě jeden pohan jménem Lucillus, který oslepl, protože si vyplakal oči. Když mu Vavřinec sliboval, že mu zrak vrátí, pokud uvěří v Krista a přijme křest, naléhavě žádal, aby byl pokřtěn. Vavřinec tedy vzal vodu a řekl mu: „Při vyznání víry je všechno smyto.“ Pečlivě s ním probral články víry a on vyznal, že všemu věří. Vavřinec mu proto vylil na hlavu vodu a pokřtil ho v Kristově jménu. Proto k němu přicházelo mnoho slepců a od­cházeli s navráceným zrakem.

Když to Hippolytus viděl, řekl mu: „Ukaž mi poklady!“ Vavři­nec mu odpověděl: „Hippolyte, uvěříš-li v Pána Ježíše Krista, ukáži ti poklady a slibuji ti věčný život.“ Hippolytus řekl: „Nemluvíš-li do větru, udělám, k čemu mě vybízíš.“ V tu hodinu Hip­polytus uvěřil a se svou rodinou přijal svatý křest. Po křtu řekl: „Viděl jsem veselé duše nevinných, jak se radují!“

Pak Valerianus Hippolytovi vzkázal, aby přivedl Vavřince před císaře. Vavřinec mu řekl: „Pojďme oba společně, sláva je připra­vena mně i tobě!“ Oba tedy přišli před tribunál a znovu začal vý­slech o pokladu, ale Vavřinec si vyžádal tři dny strpení, které mu pod Hippolytovým dohledem Valerianus daroval.

V těchto třech dnech shromáždil Vavřinec chromé a slepé ubo­žáky a představil je v Sallustiově paláci Deciovi těmito slovy: „Hle, to jsou věčné poklady, které se nikdy nezmenšují, nýbrž rostou, které se rozdílejí u každého a nalézají u všech – právě je­jich ruce odnesly ty poklady do nebe!“ Valerianus v císařově pří­tomnosti řekl: „Proč všechny tyhle vytáčky? Už konečně obětuj a nech kouzel!“ Vavřinec mu odpověděl: „Kdo má být uctíván: ten, kdo byl stvořen, nebo kdo stvořil?“ Decius se rozhněval a po­ručil, aby byl ztýrán ostrými bodci a aby mu před oči snesli vše­možné mučící nástroje. A když mu poroučel, aby obětoval, chce-li těmto mučidlům ujít, Vavřinec odpověděl: „Ubožáku, tyhle ho­dy jsem si vždycky přál!“

Decius mu řekl: „Jsou-li tohle hody, zavolej si sobě podobné bezbožníky, ať hodují společně s tebou!“ Vavřinec odvětil: „Už odevzdali svá jména v nebi, proto nejsi hoden, abys na ně hleděl.“ Decius přikázal, aby ho nahého ztloukli holemi a přiložili mu k bokům rozžhavené železo. Vavřinec řekl: „Pane Ježíši Kriste, Bože z Boha, smiluj se nade mnou, svým služebníkem, vždyť jsem nezapřel tvé svaté jméno, když jsem byl obžalován, a vyznal jsem, že jsi Pán, když jsem byl vyslýchán!“

Decius mu pohrozil: „Vím, že kouzly unikáš mučidlům, ale dlouho už mně unikat nedokážeš. Beru si za svědky bohy a bohy­ně, že nebudeš-li obětovat, budeš všemožným způsobem umučen k smrti.“ Nato poručil, aby byl co nejdéle bit důtkami s olovem, a Vavřinec se modlil: „Pane Ježíši Kriste, přijmi mého ducha!“ Tu v Deciově přítomnosti zazněl z nebe hlas: „Ještě musíš vybojovat mnoho zápasů!“ Decius plný hněvu řekl: „Římané, slyšeli jste, jak démoni utěšují tohoto křivopřísežníka, který nectí naše bohy, nebojí se mučení a neděsí se vládcova hněvu?“ A poručil, aby byl znovu týrán bodci, ale Vavřinec s úsměvem vzdával díky a mod­lil se za přítomné.

V tu hodinu jeden voják jménem Romanus uvěřil a řekl svaté­mu Vavřinci: „Vidím, jak před tebou stojí překrásný mládenec a šátkem utírá tvé údy. Při Bohu tě zapřísahám, neopouštěj mě, ale hned mě pokřti!“ Decius se obrátil k Valerianovi: „Myslím, že kouzla už nad námi zvítězila.“ Poručil, aby Vavřince odvázali z pranýře a zavřeli do Hippolytova vězení, ale Romanus přinesl džbán vody, padl Vavřinci k nohám a podstoupil svatý křest. Když se to dozvěděl Decius, poručil Romana ztlouct holemi, a když Ro­manus dobrovolně vyznal, že je křesťan, byl na Deciův rozkaz sťat.

Téže noci byl Vavřinec přiveden před Decia. Hippolytus plakal a volal, že je křesťan, a Vavřinec mu řekl: „Skryj Krista hluboko ve svém nitru a až zavolám, slyš a pojď!“ Byly přineseny mučicí nástroje všeho druhu a Decius Vavřince varoval: „Buď budeš obě­tovat bohům, nebo budeš celou noc mučen!“ Vavřinec odpověděl: „Moje noc nezná tmu, naopak – všechno září ve světle!“ Decius přikázal: „Přineste železné lože, ať si na něm tenhle vzpurný Vavřinec odpočine!“ Sluhové ho tedy svlékli, položili na železný rošt, nasypali pod rošt žhavé uhlí a železnými vidlicemi tiskli Vavřince k roštu. Vavřinec řekl Valerianovi: „Buď si vědom, ubo­žáku, že tvé uhlí přináší pro mě osvěžení, ale pro tebe věčný trest, protože sám Pán ví, že jsem ho nezapřel, když jsem byl obžalo­ván, že jsem vyznal Krista, když jsem byl vyslýchán, a že vzdá­vám díky, když jsem upalován.“ A Deciovi s jasnou tváří řekl: „Podívej se, ubožáku, upekl jsi jednu stranu, otoč druhou a dej se do jídla!“ A děkoval Bohu slovy: „Děkuji ti, Pane, že jsem si za­sloužil vstoupit do tvých bran,“ a pak vydechl naposledy.

Zahanbený Decius odešel s Valerianem do Tiberiova paláce a Vavřincovo tělo nechali nad ohněm. Ráno je tajně vzal Hippo­lytus a s knězem Justinem je nabalzamované pohřbil na Veranském poli. Křesťané pak uctili jeho smrt postem a třídenními vigiliemi, hlasitě naříkali a prolévali slzy. Mnozí ale pochybují, zda je pravda, že Vavřinec vytrpěl mučednickou smrt za tohoto císaře Decia, protože v kronikách se dočteme, že Sixtus působil dlouho před Deciem. Eutropius tvrdí toto: „Decius začal s pronásledová­ním křesťanů a dal kromě jiných usmrtit i svatého jáhna a mučed­níka Vavřince.“ V jedné dosti důvěryhodné kronice se však říká, že jeho umučení spadá nikoli do doby císaře Decia, který násle­doval po Filipovi, ale do doby jakéhosi mladšího Decia, který byl caesarem, nikoli císařem. Mezi císařem Deciem a mladším Deciem, za něhož se Vavřinec stal mučedníkem, se na trůně vystří­dalo mnoho císařů a papežů. A opravdu, jak se praví tamtéž, když po císaři Deciovi nastoupili vládu Gallus a jeho syn Volusianus a po nich byli u moci Valerianus a Gallienus, tento Valerianus a Gallienus učinili mladšího Decia caesarem, nikoli císařem.

Za starých časů se totiž někdo z císařovy vůle stával caesarem, ne však augustem čili císařem; tak se dočteme v kronikách, že Dioklecián učinil Maximina caesarem, pak z caesara augustem. Ale za časů těchto císařů, totiž Valeriana a Galliena, byl papežem Sixtus. Tento Decius, jemuž se dostalo jména caesar, ale který se nestal císařem, tedy přivedl svatého Vavřince ke slávě mučední­ka, proto se nikde ve svatovavřinecké legendě nenazývá císařem Deciem, nýbrž jen caesarem Deciem. Císař Decius vládl totiž pouhé dva roky a za něho byl umučen papež svatý Fabián. Po Fa­biánovi nastoupil Cornelius, který byl umučen za Volusiana a Galia. Po Corneliovi následoval Lucius, po Luciovi Štěpán: ten byl umučen za Valeriana a Galliena, kteří vládli patnáct let. Po Štěpánovi se papežem stal Sixtus. Takto se alespoň píše v té kro­nice.

Všechny kroniky, jak Eusebiova, tak Bedova a Isidorova, se však shodují v tom, že papež Sixtus nepůsobil za časů císaře De­cia, nýbrž Galliena. V jakési jiné kronice se ovšem dočteme, že zmíněný Gallienus měl dvě jména, říkalo se mu Gallienus i Deci­us, a za něho že byli kolem léta Páně 257 umučeni Sixtus a Vav­řinec. Také Godefridus ve svém Pantheonu tvrdí totéž, že se totiž Gallienus nazýval druhým jménem Decius a že za něho byli Six­tus a Vavřinec umučeni. A je-li to pravda, pak by mohla být prav­divá i zpráva Jana Beletha.

 Kromě života a mučednické smrti svatého Vavřince zaznamenal Jakub de Voragine ve Zlaté legendě i jeho posmrtné zázraky:

 Řehoř v knize Dialogů vypráví, že byla jedna řeholnice Sabi­na, která sice zachovávala tělesnou zdrženlivost, ale nekrotila svůj jazyk. Když byla pohřbena v kostele svatého Vavřince, část jejího těla useknutá zlými duchy před oltářem svatého mučedníka zůstala bez úhony, druhá část byla spálena, takže ráno bylo spále­né maso vidět.

Také Řehoř z Tours říká, že když jeden kněz opravoval kostel svatého Vavřince a jakýsi trám byl příliš krátký, poprosil svatého Vavřince, aby v nouzi pomohl i jemu, když se staral o chudé. Trám ihned vyrostl tak, že veliká část přebývala. Kněz přebytek rozštípal na kousky a těmi pak uzdravil mnoho nemocí. To do­svědčuje i svatý Fortunát a stalo se to u italského města Briony.

Jakýsi kněz jménem Sanctulus, jak vypráví Řehoř v Dialogu, který chtěl opravit kostel svatého Vavřince, vypálený Langobardy, najal mnoho řemeslníků. Jednoho dne neměl, co by jim podal k jídlu, a tak se pomodlil, nahlédl do pece a našel tam chléb z nej­lepší mouky. Zdálo se, že bude stačit pro tři osoby k jednomu obě­du, a tak Vavřinec, který nechtěl nechat své řemeslníky na holič­kách, rozmnožil tento chléb tak, že stačil k obživě všech dělníků po deset dní.

V kostele svatého Vavřince u Milána, jak píše Vincentius v Kronice, chovali překrásný křišťálový kalich. Když ho při jed­né slavnosti nesl jáhen k oltáři, kalich mu vyklouzl z rukou, upa­dl na zem a na místě se rozbil. Jáhen smutně střepy posbíral, po­ložil je na oltář, pomodlil se vroucně ke svatému Vavřinci a roz­bitý kalich mu byl vrácen celý a méně křehký.

Dočteme se také v Knize o zázracích blahoslavené Panny, že byl v Římě jeden soudce jménem Štěpán, a ten rád bral dary a zvrátil mnoho procesů. Ten se násilím zmocnil tří domů koste­la svatého Vavřince a zahrady kostela svaté Anežky a protiprávně jich užíval. Když zemřel a byl veden před soud Boží, svatý Vav­řinec k němu velmi rozhořčen přikročil, sevřel mu třikrát na dlou­hou dobu paži a způsobil mu pronikavou bolest. Svatá Anežka s ostatními pannami ho nechtěla vidět a odvracela tvář. Tu soud­ce, který nad ním vynášel rozsudek, řekl: „Protože se podvodem zmocnil cizího majetku a za dary prodával pravdu, ať se dostane tam, kam zrádce Jidáš!“

Ale svatý Projectus, kterého Štěpán za svého života velmi mi­loval, přistoupil ke svatému Vavřinci a ke svaté Anežce a prosil za něj o milost. Když se tedy oni a blahoslavená Panna za něho přimlouvali, bylo mu dovoleno, aby se jeho duše vrátila do těla a konala v něm třicetidenní pokání. Kromě toho mu svatá Panna uložila, aby se každý den svého života modlil žalm „Blahoslave­ní neposkvrnění“. Když se vrátil do těla, měl tak tmavou a spálenou paži, jako kdyby to byl vytrpěl v těle, a toto znamení mu zůs­talo, dokud byl naživu. Když nahradil spáchané škody a vykonal pokání, třicátý den odešel k Pánu.

V životopise císaře Jindřicha se dočteme, že ačkoli on a man­želka Kunhuta spolu žili jako bratr a sestra, pojal z ďáblova popu­du Jindřich podezření, že jeho žena měla pletky s jakýmsi rytí­řem, a proto jí přikázal přejít bosou nohou patnáct stop po rozpá­lených radlicích. Když na ně vstupovala, řekla: „Jakože víš, Kriste, že se mě nedotkl ani Jindřich, ani nikdo jiný, stůj při mně!“ Jindřich ji ze studu udeřil do tváře, ale ozval se hlas: „Pan­na Maria tě jako pannu vysvobodila,“ a Kunhuta přešla přes roz­pálené železo bez úhony.

Když císař zemřel, šlo kolem cely jednoho poustevníka veliké množství zlých duchů. On otevřel okno a zeptal se posledního z nich, kdo jsou. Odpověděl: „Jsme legie zlých duchů a spěcháme k císařovu úmrtnímu loži, jestli bychom tam mohli najít něco pro sebe.“ Poustevník ho zapřísahal, aby se pak k němu vrátil, a on mu po návratu řekl: „Nepořídili jsme, protože když bylo na misku vah položeno falešné podezírání manželky a další zlé a ta­ky dobré skutky, ten upečený Vavřinec přinesl velice těžký zlatý hrnec, a když to vypadalo, že jsme vyhráli, přihodil ho na váhu a samozřejmě tak důkladně zatížil druhou misku. To mě rozhně­valo, a tak jsem urazil jedno ucho toho zlatého hrnce.“ – Hrnec ří­kal kalichu, který dal zmíněný císař zhotovit pro eichstettský kos­tel k poctě svatého Vavřince, jehož si obzvlášť vážil: kalich byl pro svou velikost dvouuchý. Ukázalo se, že současně s tím, jak cí­sař zemřel, se jedno ucho odlomilo.

Řehoř píše v Rejstříku, že když chtěl jeho předchůdce přivést kohosi u těla svatého Vavřince k nápravě a nevěděl, kde tělo je, náhle se zničehonic objevilo a všichni přítomní, jak mniši, tak obyvatelé, kdo jeho tělo uviděli, do deseti dnů zemřeli.

 Ve Zlaté legendě konečně najdeme i symbolický výklad života a mučednické smrti svatého Vavřince:

 Je třeba říci, že utrpení svatého Vavřince zřetelně vyniká nad utrpením ostatních svatých mučedníků, a to ve čtyřech ohledech, jak lze usuzovat z výroků svatého biskupa Maxima a svatého Au­gustina. Za prvé krutostí utrpení, za druhé účinností čili užiteč­ností, za třetí vytrvalostí čili statečností a za čtvrté obdivuhodným bojem a způsobem vítězství.

Za prvé tedy vyniklo nade vše krutostí mučení: o krutosti jeho mučení říká svatý biskup Maximus, nebo podle některých knih Ambrož: „Svatý Vavřinec, bratři, nepodstoupil krátké a jednodu­ché utrpení – kdo je sťat mečem, ihned umírá, kdo je uvržen do ohnivé pece, je naráz vysvobozen, ale svatý Vavřinec byl týrán dlouhým a mnohonásobným mučením, takže prožíval smrtelná, muka a smrt otálela s příchodem.“

Dočítáme se, že svatí mládenci při mučení chodili v plamenech a šlapali po rozžhaveném železe, ovšem svatý Vavřinec si zaslou­ží slávu nemenší, ba větší, protože jestli oni v ohni při mučení chodili, on při svém mučení v ohni přímo ležel, oni po plamenech šlapali, on je hasil dotykem svých boků, oni při mučení stáli a modlili se k Pánu zdviženýma rukama, on při mučení ležel a prosil Pána celým tělem.

A všimněme si, že podle všeobecného mínění je svatý Vavři­nec po svatém Štěpánovi první mezi ostatními mučedníky ne pro­to, že vytrpěl větší mučení než ostatní – čteme přece, že mnoho z nich vytrpělo podobné, a někteří ještě větší – , ale říká se to ze šesti důvodů, které se současně nabízejí.

Za prvé pro místo svého utrpení, protože trpěl v Římě, který je hlavou světa a kde je apoštolský stolec. Za druhé pro službu hlá­sání Krista, protože tuto službu svědomitě splnil. Za třetí pro bohulibé rozdělení pokladů, které rozdal moudře všem chudým. Tyto tři důvody uvádí mistr Vilém z Auxerre.

Za čtvrté pro své ověřené a prokázané mučednictví: čteme-li, že jiní podstoupili větší mučení, nepokládáme to za důvěryhodné a někdy o tom pochybujeme, zato Vavřincovo utrpení církev upřímně oslavuje a má za prokázané, vždyť je dokazuje a stvrzu­je ve svých kázáních i mnoho světců. Za páté pro stupeň jeho hodnosti, protože byl arcijáhnem apoštolského stolce, po němž, jak se říká, u římského stolce arcijáhen nebyl. Za šesté pro krutost mučení, protože snášel strašlivá muka – byl přece pálen na želez­ném roštu. Proto o něm říká svatý Augustin: „Zakusil, že jeho rozdrásané a četnými ranami rozbité údy byly páleny na ohni a pro železný rošt, pod nímž trvale hořel oheň, bylo střídavým obracením údů jeho utrpení větší a mučení delší.“

Dále, to je onen druhý pohled, vynikalo jeho utrpení svou účin­ností čili užitečností. Samotná krutost mučení proslavila podle Augustina a Maxima Vavřince vznešeností, získala mu proslulost a vážnost, zasloužila mu úctu a napodobování.

Na prvním místě jej tedy proslavila vznešeností. Proto říká Au­gustin: „Soptil jsi, pronásledovateli, vůči mučedníkovi hněvem, zasadil jsi a vypěstoval palmu vítězství, když jsi zostřoval muče­ní.“ Dále říká Maximus nebo podle některých Ambrož: „I když se údy rozpadají v popel, pevnost víry se nerozpadá, tělo doznává úhony, ale zisk spásy roste.“ Augustin říká: „Vskutku blažené tě­lo, které mučení neodvrátilo od víry v Krista, nýbrž svatá věrnost korunovala k odpočinku!“

Za druhé mu získala proslulost a vážnost. Maximus nebo podle některých knih Ambrož píše: „Svatého mučedníka Vavřince může­me přirovnat k hořčičnému zrnku, protože drcen mukami všeho druhu si zasloužil, aby celý svět zaplavil vůní milosti svého tajem­ství.“ Předtím byl jako člověk pokorný, neznámý a prostý, ale po­té, co byl ztýrán, rozdrásán a spálen, zaplavil všechny církve po ce­lém světě vůní své vznešenosti. Tentýž pramen říká dále: „Je svaté a bohulibé, abychom narozeniny svatého Vavřince slavili s velikou úctou, vždyť vítězná církev Kristova září až dodnes po celém svě­tě jeho oslnivým ohněm.“ Tentýž pramen říká rovněž: „Přeslavný mučedník se ve svém utrpení zaskvěl tak, že osvítil veškerý svět.“

Za třetí mu zasloužila úctu. Augustin uvádí tři důvody, proč má být chválen a uctíván: „Světce Vavřince musíme svrchovaně ctít za prvé proto, že pro Boha prolil drahocennou krev, dále proto, že u našeho Boha získal nemalou výsadu tím, že ukázal, jaká má být křesťanská víra, na níž si mučedníci získali podíl, za třetí tím, že si počínal tak statečně a tak svatě, že se mu mučednické koruny dostalo v mírových dobách.“

A konečně ho učinila hodným následování. Proto říká Augus­tin: „Toto je příčina veškerého utrpení, pro niž byl světec odsou­zen na smrt: aby vybízel druhé k věrnému následování.“ Máme ho tedy napodobovat v trojím: zaprvé ve statečném snášení proti­venství. Augustin říká: „Pro zušlechťování lidu Božího není lep­šího vzoru než mučedník.“ Výmluvnost je snadný prostředek k povzbuzování, účinný k přesvědčování, ale přesto zmohou pří­klady víc než slova a poučovat skutkem je víc než poučovat ústy. Jak slavně si na tomto nejskvělejším poli učení vedl svatý mučed­ník Vavřinec, mohli poznat i jeho pronásledovatelé, protože jeho obdivuhodná duševní síla nejen neochabovala, ale příkladem své odolnosti ještě posilovala druhé.

Za druhé ho máme napodobovat ve velikosti a vroucnosti víry. Maximus nebo Ambrož říkají: „Když ve své víře zvítězil nad pla­meny pronásledovatele, naučil nás přemáhat ohněm víry žár pek­la a pro lásku ke Kristu se nebát soudného dne.“

Za třetí ve vroucí oddanosti. Maximus nebo Ambrož píší: „Vavřinec vskutku osvítil svět oním světlem, kterým sám vzpla­nul, a plameny, které sám snášel, zahřál srdce všech křesťanů.“ O tomto trojím říká Maximus nebo podle jiných knih Ambrož ta­ké toto: „Příkladem svatého Vavřince jsme povzbuzováni k mučednictví, zapalováni pro víru, rozněcováni k oddanosti.“

Potom, to je onen třetí pohled, vynikalo jeho utrpení vytrvalos­tí čili statečností. O jeho vytrvalosti a statečnosti mluví svatý Au­gustin takto: „Svatý Vavřinec zůstal v Kristu až po tyranské vý­slechy, až po nejhorší výhrůžky, až po záhubu.“ V této zdlouhavé smrti, protože dobře pojedl a dobře se napil, jakoby nasycen oním jídlem a napojen oním kalichem necítil muka, neustoupil, ale na­stoupil vládu. Byl tak vytrvalý a pevný, že nejen nepodlehl muče­ní, nýbrž dokonce se tímto mučením, jak plyne ze slov svatého Maxima, stal dokonalejším v bázni, vroucnějším v lásce a milej­ším v horlivosti.

O tom prvním říká: „Je položen na hořící oheň a otáčen ze stra­ny na stranu, ale čím větší muka trpí, tím trpělivěji se v bázni po­kořuje před Kristem Pánem.“ Pokud jde o to druhé, říká Maximus nebo podle jiných knih Ambrož: „Když se hořčičné zrno rozdrtí, roste, když Vavřinec trpí, rozněcuje se.“ Týž pramen píše také: „Jeden ho neslýchaným způsobem týrá a jiní ve své zuřivosti mu­čení dovršují, ale krutější muka jen učinila Vavřince oddanějším Spasiteli.“ Pokud jde o to třetí, říká toto: „Jeho srdce se v Kristo­vě velkodušnosti naplnilo takovou vírou, že nedbal na muka, jimž bylo vystaveno jeho tělo, a s radostnou myslí se vysmíval svému zběsilému mučiteli a jeho zkrocenému ohni.“

Konečně, a to je onen čtvrtý pohled, vynikalo jeho utrpení ob­divuhodným bojem a způsobem vítězství. Svatý Vavřinec totiž, jak plyne ze slov svatého Maxima a Augustina, čelil svým způso­bem pěti vnějším ohňům, které nakonec statečně zdolal a uhasil. První byl oheň pekelný, druhý materiální, třetí oheň tělesné žá­dosti, čtvrtý palčivé lakoty, pátý zuřivého šílenství. O uhašení prvního ohně, ohně pekelného, říká Maximus: „Copak mohl po­dlehnout časnému týrání těla ten, jehož víra uhasila věčný žár pe­kla?“ A dále: „Prošel časným ohněm pozemským, ale unikl žáru pekla, které spaluje navěky.“

O uhašení druhého ohně, materiálního, říká Maximus nebo po­dle některých knih Ambrož toto: „ Trpí tělesným pálením, ale žár Boží potlačil žár materiální.“ A dále: „Jakkoli zlovolný vladař přikládal dříví a rozdmýchával oheň, svatý Vavřinec tyto plame­ny pro žár své víry necítil.“ A Augustin: „Láska ke Kristu ne­mohla být potlačena ohněm a oheň, který spaloval zevně, byl slabší než oheň, který planul uvnitř.“

O uhašení třetího ohně, ohně tělesné žádosti, říká Maximus: „Hle, svatý Vavřinec prošel ohněm: neděsil se ho a nebyl jím spá­len, nýbrž zazářil a byl jím osvícen: zahořel, aby neshořel, a aby nebyl pálen, byl spálen.“

O uhašení čtvrtého ohně, ohně lakoty, říká Augustin, jak se rozplynula a byla zklamána lakota těch, kdo toužili po pokladech: „Člověka chtivého peněz a nepřítele pravdy provází dvojí oheň: lakota, aby se zmocňoval zlata, a bezbožnost, aby odstranil Kris­ta: nic nezískáš, v ničem se ti nedaří, lidská krutosti, smrtelné tě­lo uniká tvým vynálezům, Vavřinec odešel do nebe a ty se stravu­ješ svým ohněm.“

O uhašení pátého ohně, ohně zuřivého šílenství, říká Maximus, jak bylo šílenství pronásledovatelů zklamáno a přivedeno vniveč: „Zvítězil nad vykonavateli ortelu, a tak uhasil požár bezbřehého šílenství. Ďábelský úmysl nepřátel dosáhl toho, že tento věrný se slávou vystoupil ke svému Pánu a krutost pronásledovatelů zhy­nula ve svém vlastním ohni.“ Že šílenství pronásledovatelů byl oheň, ukazuje, když říká: „Planoucí zuřivost pohanů chystá rozžhavený rošt, aby ohněm pomstila žár své zloby.“

Nelze se divit, že nad těmito pěti ohni zvítězil, protože podle slov zmíněného Maxima choval uvnitř trojí zdroj občerstvení a v srdci nosil trojí oheň, takže každý oheň vnější jednak mírnil ochlazením, jednak překonával větším ohněm horlivosti. První zdroj občerstvení byla touha po nebeském království, druhý roz­jímání o Božím zákonu, třetí čisté svědomí. Díky tomuto trojímu zdroji občerstvení mohl každý vnější oheň uhasit a zchladit.

O prvním zdroji občerstvení, touze po nebeském království, ří­ká Maximus nebo podle některých knih Ambrož: „Svatý Vavřinec nemohl cítit muka ohně, protože v jeho smyslech panovala svě­žest ráje.“ A dále: „U tyranových nohou leží jen spálené maso, pouhé bezduché tělo: žádné úhony nedozná na zemi ten, jehož duch přebývá v nebi.“

O druhém zdroji občerstvení, rozjímání o Božím zákonu, říká Maximus nebo Ambrož toto: „Když přemýšlí o Kristových příka­zech, všechno to, co trpí, je studené.“

O třetím zdroji občerstvení, čistém svědomí, říká: „Statečný mučedník vskutku hoří po celém těle a je pálen, ale protože uva­žuje o království Božím, vítězně jásá a svědomí vnější oheň zchlazuje.“

Měl také, jak Maximus ukazuje, tři vnitřní ohně, a díky jim zdolal větším požárem všechny ohně vnější. První byla velikost víry, druhá vroucí láska, třetí pravé poznání Boha, které ho oza­řovalo jako oheň.

O prvním ohni říká Maximus nebo Ambrož toto: „Jakou mě­rou v něm vře žár víry, takovou měrou vychládá plamen ortelu.“ Čteme také v evangeliu, že horlivost víry je Spasitelovým ohněm: „Přišel jsem vrhnout oheň na zem.“ Svatý Vavřinec, zapálený tímto ohněm, necítil žár vnějších plamenů.

O druhém ohni říká Maximus nebo Ambrož: „Mučedník Vav­řinec hořel vně ohněm zuřivého tyrana, ale uvnitř ho spaloval vět­ší plamen lásky ke Kristu,“ a o třetím ohni: „Odhodlaného mu­čedníka nemohl zdolat sebekrutější plamen pronásledovatele, protože jeho mysl, zapálená paprsky pravdy, planula mnohem sil­něji,“ a dále: „Zapálen nenávistí k věrolomnosti a láskou k prav­dě plamen, jímž ho týrali vně, buď necítil, nebo zdolal.“

Vavřinec má mezi ostatními mučedníky, pokud jde o officium, tři privilegia. První spočívá ve vigilii – má jako jediný z mučed­níků vigilii. Vigilie světců však byly dnes kvůli mnoha nepořád­kům změněny na posty – dříve, jak dokládá Jan Beleth, bylo totiž zvykem, že o svátcích světců přicházeli muži do kostela s man­želkami a dcerami a tam při světlech trávili noc, ale protože při těchto vigiliích docházelo často k cizoložství, bylo stanoveno, aby se vigilie změnily na posty, původní jméno ale zůstalo zacho­váno, takže se až dodnes říká vigilie, nikoli půst.

Druhé privilegium spočívá v oktávu: jediný Vavřinec má se Štěpánem z mučedníků oktáv, jako Martin z vyznavačů, a třetí výsada spočívá v opakování antifon. Tu má jen on sám a Pavel: Pavel za mimořádnou evangelizaci, Vavřinec za mimořádné mučednictví.

 K údajům Zlaté legendy Jakuba de Voragine můžeme připojit ještě několik drobností a upřesnění. Svatý Vavřinec se podle tradice narodil kolem roku 225 n. l. v hispánském městě Osca, tedy v dnešní španělské Huesce. Jeho hispánský původ dal vzniknout i zajímavé legendě. Mezi církevními poklady, které Vavřinci svěřil papež Sixtus, se prý nacházel i kalich, ze kterého pil Kristus a apoštolové při Poslední večeři, známý též jako svatý grál. Krátce před svým zatčením jej svatý Vavřinec poslal po spolehlivém příteli svým rodičům do Huesky. Po invazi muslimů v roce 711 byl kalich ukrýván na různých místech v Pyrenejích, až se dostal do kláštera San Juan de la Peña, duchovního centra aragonského království. Roku 1399 jej král Martin odvezl do Zaragozy a krátce před svou smrtí v roce 1410 do Barcelony. Před rokem 1424 pak Alfons V. kalich převezl do Valencie a roku 1437 jej věnoval tamní katedrále, kde zůstal s výjimkou napoleonských válek a španělské občanské války dodnes.

Svatý Vavřinec podstoupil mučednickou smrt v roce 258 n. l. za vlády císaře Valeriána, tedy až za jednoho z Deciových nástupců. Podle tradice byl odsouzen na místě dnešního římského kostela San Lorenzo in Miranda, umučen v místech kostela San Lorenzo in Panisperna a pohřben v katakombách pod Via Tiburtina. Nad jeho hrobem nechal kolem roku 330 n. l. císař Konstantin Veliký postavit malou oratoř, předchůdkyni dnešní baziliky San Lorenzo fuori le Mura. Posledním ze zhruba třicítky římských kostelů zasvěcených svatému Vavřinci, který je spojen přímo s jeho osobou, je San Lorenzo in Lucina, kde je dodnes uložen rošt, na němž byl světec umučen. Jak to bylo s oním roštem zůstává mimochodem dodnes nejasné. Zmínka o způsobu Vavřincovy smrti se poprvé objevuje v Prudentiově Peristefanonu, jednom z nejstarších zpracování světcova života z 2. poloviny 4. století n. l. Podle některých názorů však šlo jen o chybu písaře, který vynechal jediné písmenko: místo passus est,byl umučen, napsal jen assus est, tedy byl upečen.

Svatý Vavřinec je dnes uctíván jako patron knihovníků, archivářů, kuchařů, pivovarníků, hostinských, pradlen, žehlířek, cukrářů, sklářů, hasičů, vinohradníků, studentů a chudých, jako ochránce před očními a kožními chorobami, horečkou, morem, houserem, nebezpečím ohně a mukám očistce a jako přímluvce za úrodu vinných hroznů.  

 Svatý Vavřinec bývá zobrazován jako mladý muž oblečený do jáhenské dalmatiky. V ruce držívá rošt, nástroj své mučednické smrti obvykle zobrazovaný jako obdélníková kovová mříž se čtyřmi či více krátkými nohami, nebo na něm stojí. U sebe mívá misku s mincemi nebo měšec, kadidelnici, mučednickou palmovou ratolest nebo procesní kříž, který měl jako jáhen na starost nosit.

Zdaleka ne všem narativním výjevům ze života svatého Vavřince se dostalo od umělců stejné pozornosti, jakou jim věnoval ve vatikánské Cappella Niccolina italský renesanční malíř Fra Angelico. Nejčastěji bývá zobrazována Vavřincova dobročinnost a jeho mučednická smrt. V prvním případě rozděluje almužnu v podobě chrámových nádob chudým. V ruce držívá váček s penězi a je obklopen žebráky, mrzáky, ženami a malými dětmi.

V druhém případě leží na roštu, pod nímž hoří oheň, a zpravidla se právě obrací na druhý bok. Popravčí přinášejí palivo, přikládají do ohně nebo obsluhují měchy. Popravě spolu s dalšími diváky přihlíží Decius či Valerianus.