Jan Kapita pocházel ze staré bratrské rodiny Hlávků usedlé v Bystřici nad Pernštejnem a připomínané v bystřických městských knihách již od poloviny 15. století, své práce však, v souladu s tehdejším zvykem, podepisoval latinizovanou podobou rodinného příjmí. Narodil se někdy v padesátých letech 16. století a záhy se stal učedníkem u Ondřeje Štefana (asi 1528–1577), snad ještě v době jeho působení v Přerově. Když se roku 1570 stal Ondřej Štefan pomocníkem u biskupa Jana Blahoslava (1523–1571) v Ivančicích, přesídlil tam s ním nejspíše i Jan Kapita. Z tohoto roku pochází i nejstarší známé Kapitovo dílo, překlad kazatelské příručky dánského teologa Nielse Hemmingsena (latinsky Nicolaus Hemmingius, 1513–1600) Pastor seu de pastoris optimo vivendi agendique modo z roku 1562 pod názvem Pastor aneb zpráva užitečná a velmi potřebná pravému pastýři při životu i ouřadu jeho. Jediný známý exemplář se dnes nachází v bratislavské univerzitní knihovně, kam se dostal z učitelského ústavu v Lučenci. Starší historie tohoto tisku je bohužel neznámá. Kapitovo autorství jednoznačně dokládá jeho předmluva, datovaná dne 28. července 1570 v Ivančicích.
V roce 1572 byl Jan Kapita ve Slavkově vysvěcen na jáhna. Kvůli jeho schopnostem jej Ondřej Štefan počátkem roku 1574 vypravil spolu s bratřími Janem Němčanským z Uherského Brodu, Janem Felinem z Mladé Boleslavi a Janem Bernhardem z Přerova na studia do Heidelberku. Byli dobře přijati tamními profesory a ubytováni na kolejích, aby ušetřili na výlohách. Následujícího roku na jaře podnikl Kapita s Felinem cestu do Curychu a Ženevy, kde navštívil slavné reformované teology Heinricha Bullingera (1504–1575) a Theodora Bezu (1519–1605), od nichž dostal listy pro Ondřeje Štefana. Studium bratrských bohoslovců dálo se tehdy již výběrově se zaměřením na Jednotou připravovaný český překlad celé bible. Bylo proto zadostiučiněním, když si z Heidelberku, střediska teologie reformovaného směru, bratrští studenti odnášeli v září roku 1575 potvrzení o úspěšném studiu teologie a klasických jazyků od předních reformovaných profesorů a tvůrců tzv. Heidelberského katechismu Zachariase Ursina (1534–1583) a Caspara Oleviana (1536–1587). Největší pochvaly ze všech se dostalo Janu Kapitovi, který byl po návratu domů roku 1577 vysvěcen na synodě v Holešově na kněze.
Ještě téhož roku byl Kapita ustanoven za duchovního správce bratrského sboru v Třebíči po bratrovi Janu Eneášovi (1537–1594), který se právě stal biskupem a po zemřelém Ondřeji Štefanovi se ujal úřadu v Ivančicích. Třebíč byla vybrána pro Jana Kapitu nepochybně proto, že ležela blízko Kralic, kam byla roku 1578 přenesena ivančická tiskárna a kde se mělo v dohledné době začít s tiskem bratrské Bible kralické, tzv. šestidílky, na jejíž přípravě se počítalo s Kapitovou účastí. Jelikož šlo o dílo kolektivní, není snadné odlišit podíl jednotlivých spoluautorů, nicméně Kapitovou prací byl hlavně poznámkový aparát k šestidílce a dále redakce pátého dílu obsahujícího deuterokanonické knihy a apokryfy a vyšlého až roku 1588, které se ujal po smrti jiného bystřického rodáka Izaiáše Cibulky († 1582).
Vzhledem k úkolům spojeným s překladem a tiskem Bible kralické byl Kapita, aby měl k tak namáhavé práci více času, asi již od roku 1578 trvale zastupován v třebíčské duchovní správě, které přináležela péče též o bratří v Jihlavě a Starči, pomocníkem Pavlem Cedronem. Byla to snad i Kapitova častá nemoc, která nutila k takovému opatření. Dokladem může být zpráva o jeho neúspěšné cestě do Boskovic, kam dorazil v neděli 14. dubna roku 1583 v doprovodu Jana Eneáše, aby spolu s místním správcem Danielem Boreášem jednali s panem Hanušem hrabětem z Hardeku o letovických bratřích, jež obstarával právě boskovický správce Boreáš. Při bohoslužbách kázal dopoledne Eneáš; odpoledne měl kázat Jan Kapita, ale byl stižen dnou, a místo něj tudíž kázal Boreáš. Po bohoslužbách jeli Eneáš s Boreášem do Letovic jednat s hrabětem sami. Z téhož roku máme zprávu hovořící o tom, že při své cestě přes Moravu a Čechy do Norimberku navštívili Kapitu v Třebíči bratří Lupichius a Melichar z Kaménka, kteří se u něho pokoušeli umístit dva mládence za účelem kazatelského vzdělání. Tento záměr se ovšem pro Kapitovo chabé zdraví neuskutečnil. Jeho nemoc přesto nijak nepřekážela, aby byl roku 1584 na synodě ve Slavkově zvolen do úzké rady Jednoty.
Zatím jeho práce na české bratrské bibli pokročila tak daleko, že se Kapita mohl opět ujmout sám vedení třebíčského sboru, který nutně potřeboval jeho přítomnost. V roce 1584 tak nechal Kapita zavěsit na věž třebíčského sboru druhý zvon, pořízený především z darů soukeníků, a do sboru pořídil nové varhany. Rok 1584 a následující jinak patřily v Kapitově životě k těm méně šťastným. Byl totiž vydán císařský mandát proti pikartům, jimiž byli myšleni především bratří. Mandátem byly v královských městech zapovězeny veškeré náboženské novoty a tajné bohoslužby a proti členům Jednoty se jím zaštiťovali nejen katolíci, ale i někteří evangelíci. Z toho důvodu chodívali do Třebíče na bohoslužby i nečetní bratří z Jihlavy. V prosinci 1584 byl v Jihlavě na léčení u tamního měšťana Víta Weidhofera i již zmíněný Jan Eneáš, který byl svým hostitelem a bratrem Janem Širůčkem se ženou požádán, aby jim vykonal bratrské bohoslužby. Eneáš váhal, ale když proti tomu Jan Kapita nic nenamítal, vykonal bohoslužby na Hod Boží vánoční. Nepřipustil k nim sice nikoho cizího, přesto ihned došlo k vyšetřování. Na udání jihlavského evangelického kazatele Hederika a z císařova rozkazu byl Weidhofer 30. ledna 1585 zatčen, zatímco Eneáš rychle odjel z Jihlavy. Na žádost Eneášovu se ujal Weidhoferova případu Bedřich ze Žerotína, na jehož zákrok byl Weidhofer z vězení propuštěn a nalezl potom i s rodinou útočiště v třebíčském sboru Kapitově, kde působil nadále jako bratrský učitel až do své smrti roku 1596.
Přes tyto bouřlivé události právě v této době připravil nemocný Kapita do tisku své nejvýznamnější dílo, jímž je Postila, celým názvem Postila, to jest kázání, kteráž na řeči Boží ke dnům svátečním přináležející přes celý rok činěna bývají, v nichž po částkách artikulové víry obecné křesťanské se vysvětlují. Obvykle se uvádí, že Postila poprvé vyšla v Kralicích roku 1586 a podruhé na Starém Městě pražském v tiskárně Jonaty Bohutského z Hranic v roce 1615. Kralické vydání ovšem existuje ve dvou variantách, které jsou sice opatřeny stejným titulním listem i vročením, ale liší se svým rozsahem i obsahem. Mezi oběma verzemi můžeme vysledovat posun směrem k obšírnějšímu a myšlenkově náročnějšímu výkladu. Nelze proto vyloučit, že druhá redakce byla určena pro vzdělanější příslušníky Jednoty bratrské. Vzhledem k tomu, kolik místa věnuje rozšířená verze Kristu jakožto vzoru pozemských panovníků, se dokonce můžeme domnívat, že se v ní Kapita pokusil o vytyčení jakéhosi programu určeného šlechticům z řad Jednoty. Dlužno dodat, že v roce 1615 se Jonata Bohutský z Hranic opřel ve svém vydání o verzi kratší, srozumitelnou i lidem bez vzdělání.
Postila obsahuje vždy tři kázání na každou neděli a hlavní svátky církevního roku – tzv. kázání ranní, veliké a nešporní. Třebaže osnovu tvoří ponejvíce sám biblický text příslušné perikopy, přece vodítkem k výkladu není jen samo znění Písma. V Jednotě tehdy stále ještě bylo obvyklé a po kazatelích se požadovalo, aby se kázání orientovala na apoštolské vyznání víry, takže kázání jsou porůznu i jeho výkladem. Kapita rozdělil dílo na dvě části, z nichž prvá sahá od první neděle adventní až po úterý svatodušní, druhá pak od neděle trojiční až po neděli před adventem. Na konci každého dílu jsou souborně zařazena podstatně kratší kázání na památné dny některých mučedníků nebo Ježíšových činů, jež spadají do příslušné části církevního roku.
Ústředním bodem Kapitových kázání je pochopitelně Ježíš Kristus. Pouze ti, kdo jej následují a žijí podle jeho učení, jsou pravými členy Kristovy církve. Kapitovým ideálem je přitom církev bez slávy, bohatství i moci. Pravý křesťan je naplněn láskou k bližnímu i k nepřátelům, místo nenávisti zná jen snášenlivost a odpuštění; Bohu slouží ochotně, rád a s veselou tváří. Kapita se staví proti přehnané askezi, již považuje za farizejství; půsty zcela nezavrhuje, nicméně jimi křesťan nemá trápit své tělo v domnění, že se tím zalíbí Bohu. Klanět se Bohu je třeba především duchovně, nikoli jen tělesně; okázalost procesí a jiných ceremonií Kapita jednoznačně odmítá. Modlit se má křesťan v duchu a v pravdě, za bližní živé, nikoli za mrtvé a výhradně k Bohu; modlitby ke svatým či jejich obrazům ničeho nezmohou.
Proti Kristu a jeho církvi však povstal Antikrist, který na věrné křesťany poštval vezdejší svět, činí jim mnohá protivenství a zasel mezi ně rozkol. Antikristova vláda začíná mluvením a končí válkou člověka proti člověku; proto se má křesťan vystříhat lehkomyslných a oplzlých řečí. Pravda nemá na tomto světě místa a sami kněží se staví proti těm, kdo ji vyznávají; nakonec však pravda přece zvítězí, neboť je pravdou Boží. Kněží vůbec se vzdálili vzoru prvotní církve, opustili zásadu chudoby a hledí si jen vlastního zisku. Na druhou stranu se Kapita horlivě zastává kázání slova Božího, pokud se tak ovšem děje bez bludů a pouze na základě Písma. Povinností křesťanů je pak slovu Božímu naslouchat a pilně se z něj učit.
Církev jako svolání lidu Božího v Ježíši Kristu se má spravovat výhradně zákony Božími, stát jako lidské společenství má ovšem i vlastní zákony lidské; jich musí být křesťan poslušen, pokud nejsou v přímém rozporu se zákony Božími. Svátost Večeře Páně má podle Kapity význam viditelného znamení těla a krve Páně a Kristus je v ní přítomen toliko posvátně; nemá být proto vystavována nebo uctívána jako nějaká modla. Přijetí svátosti je ovšem bez účinku, není-li současně doprovázeno pokáním. Druhou svátostí, na niž se Kapita zaměřuje, je křest. Jím není křesťan pouze očištěn od hříchů a přijat do církve, ale současně na sebe dobrovolně bere Kristovo jho. Několikrát se Kapita zastavuje i u takových tajemství víry, jakými jsou např. trojjedinost Boží či osud duší po smrti, i když na víře podle bratrské věrouky není vlastně nic obzvláště tajemného a sám Kapita několikrát opakuje, že „víra má býti jen živá a učinlivá“.
Ve srovnání se soudobými bratrskými postilami, které často nevystupují z hranic suchých dogmatických výkladů, vyniká Kapitova Postila svěžím jazykem, jenž rozehřívá posluchače svou upřímností a vroucnou zbožností, a podává nejen obraz soudobé bratrské věrouky, ale i mravů, zvyků a kultury autorovy doby. Z hlediska teologického pak Kapitova Postila dokládá postupný příklon bratrského bohosloví směrem ke kalvinismu. O její oblibě a rozšíření v Jednotě bratrské svědčí i skutečnost, že v roce 1630 oslavil svátek Nanebevstoupení Páně domácími bohoslužbami a četbou z Kapitovy Postily jeden z nejvýznamnějších moravských šlechticů a v době předbělohorské světská hlava Jednoty Karel st. ze Žerotína (1564–1636).
Protože Jana Kapitu stále sužovala nemoc a jeho dosavadní zástupce Pavel Cedron byl z Třebíče poslán v roce 1585 do Strážnice, začal Kapitovi roku 1587 vypomáhat nakrátko bratr Uberin Sylvius, třebíčský rodák. Duchovním asi nebyl, pobýval však delší čas mezi bratřími v Polsku a měl značné teologické znalosti, které uplatnil v polemice proti jezuitovi Václavu Šturmovi. Již koncem roku 1587 ovšem Uberin přesídlil z Třebíče do Loštic a Jan Kapita zůstal na sborovou práci v Třebíči sám. Asi také proto se jeho nemoc rychle zhoršovala, až 31. prosince 1589 vydechl naposled. České bratrské nekrologium tuto událost zaznamenává následovně: „Při dokonání toho roku 89. podle počítání do Nového léta umřel bratr Jan Kapita v Třebíči v neděli v 24 hodin před Novým létem. Tu v Třebíči byl několik let správcím, téměř vždycky nemocen byl. Byl také jedním z ouzké rady. Rodem byl z Bystřice nad Pernštejnem, člověk učený atd. Bratr Jan Eneáš nad ním kázal v sboru třebíčském.“
Kázání na den pamětný Mistra Jana Husi
Dnes památka se činí jednoho mučedlníka Božího, milovníka pravdy horlivého, jménem Mistra Jana Husi, kterýž léta Páně 1415 pod glejtem císaře Zigmunda do Konstancí na sněm se vypravyv, od toho sněmu jest nespravedlivě potupen a jako dnešní tento den (jenž jest ochtáb svatého Petra a Pavla) nemilostivě upálen byl. Ta památka se proto nejvíc v národu tomto našem českém připomíná:
1. Abychom se rozpomínali na to, jak Pán Bůh milostivý v těchto krajinách v čas velikých Antikristových bludů a mnohého zavedení způsobiti ráčil obnovení Církve své i učení a řádu jejího, kteréž ještě v poslední věk světa na osvědčení všechněm se hlásá a oznamuje.
2. Abychom Pána Boha z toho chválili, že bludy a hříchy mnohé, jimiž lid křesťanský velice byl obtížen, zjeviti k výstraze naší a pravdu svou kázaním čistého Evangelium nám v známost uvésti ráčil.
3. Abychom i tu způsob Církve Boží učili se poznávati, jak ona kdy rostla, jak zase mnozí bludové v ní povstávali, jak opět časem svým ona obnovována byla, jak mnohá protivenství mnozí pobožní trpěti a snášeti museli; čehož nemalý díl z historie o životu tohoto Mistra Jana Husi poznati se může.
Protož nyní, aby něco těch věcí připomenuto bylo, za základ toho slyšme Čtení k dnešní památce přiložené:
Matouš XXIII
Aj, já posílám k vám proroky a moudré a učitele, a vy z těch (některé) zmordujete a ukřižujete a (některé) z nich bičovati budete v školách vašich a budete je honit z města do města, aby přišla na vás všeliká krev spravedlivá vylitá na zemi, od krve Abele spravedlivého až do krve Zachariáše, syna Barachiášova, kteréhož jste zabili mezi chrámem a oltářem. Amen pravím vám: Přijdou tyto všecky věci na pokolení toto. Jeruzaléme, Jeruzaléme, mordéři proroků, a kterýž kamenuješ ty, jenž byli k tobě posíláni, kolikrát jsem chtěl shromážditi dítky tvé, tak jako slepice shromažďuje kuřátka svá pod křídla, a nechtěli jste. Aj, zanecháváť se vám dům váš pustý. Neboť pravím vám, že mne již více nikoli neuzříte od této chvíle, až i díte: Požehnaný, jenž se béře ve jménu Páně.
Dobře se toto svaté Čtení k dnešní památce trefuje; nebo se v něm ukazuje tato troje věc:
I. Milost Boží veliká, kterouž Pán Bůh lidem činil a činí, když pro jejich dobré posílal a ještě posílá věrné učitele a správce, kteříž by lid od hříchův a bludův odvozovali a k pravé víře v Božího Syna kázáním čistého Evangelium přivodili. Takovou milost Pán Bůh činil lidu židovskému, když jim hned v počátku vůdce a správce věrné, když proroky mnohé, moudré a rozumné muže k spravování jich, též učitele a Zákona vykladače dával a posílal a skrze ně vůli svou jim oznamoval, hřešících ku pokání napomínal a cestu k dosažení věčného životu ukazoval. O tom Kristus Pán ve Čtení svatém zákoníkům a farizeům mluví a svědčí, řka: „Aj, já posílám k vám proroky a moudré a učitele.“ Totiž, jakož jsem prvé posílal k vám pro vaše dobré proroky Samuele, Eliáše, Elizea, Izaiáše, Jeremiáše a jiné mnohé, tak ještě i nyní to činím a posílám vám apoštoly a na svém místě je pozůstavuji, aby jako proroci i budoucí věci vám předpovídali, i tajemství od věkův skrytá kázáním Evangelium v známost vám uvodili. Tak Pán Bůh své Církvi i po apoštolech všech časů posílal učitele a správce věrné, kteříž by tu církev vzdělávali. Tolikéž potom v čas zavedení jejího některé muže rozumné vzbuzoval, kteříž poblouzení Církve poznávali a jiným je k výstraze i k napravení se na prvnější způsob oznamovali, nad přítomným zlým, kteréhož napraviti nemohli, toužili a tomuto našemu věku poslednímu ku poznání hrozného zavedení, k odstoupení od něho i k obnovení Církve v učení, v životu i v řádu jako dvéře otevřeli.
Tak té milosti Pán Bůh dokázal i k těmto krajinám národu českého, kdyžto takměř před dvěma sty lety vzbudil a poslal statečného muže, hlasatele pravdy Mistra Jana Husa, a jiné pomocníky a následovníky jeho, skrze něhož bludy mnohé Antikristovy odkryl a čisté učení zase lidem k správě a spasitedlnému užitku jejich vyzdvihl.
II. Ukazuje se ve Čtení veliká nevděčnost té Boží milosti lidem učiněné. Neuměli lidé znáti toho, co jim Pán Bůh dobrého z milosti činil, nechtěli sobě vážiti proroků a učitelů od něho z milosti poslaných; ale místo toho, co je měli s vděčností přijímati, jich poslouchati, z nich Bohu děkovati, to jimi pohrdali, některé z nich mordovali, některé křižovali, jiné bičovali, z města, z obcí vypovídali a vyháněli.
Tak činili prorokům: Izaiáše pilou přetřeli, Jeremiáše kolikrát nelítostivě ubili, až ho vždy zabili, Zachariáše, syna Joiady kněze, aneb, jakž jiní vykládají, syna Barachiášova, v síni domu Hospodinova ukamenovali.
Tak činili apoštolům svatým, z nichž některé kamenovali, jiné stínali, zaživa dřeli, na kříži roztahovali a rozličná trápení i smrti těžké jim činili. I po apoštolech v první Církvi rozličně věrné trápili, mučili, pálili, pekli, zvěři k sežrání dávali. Plnilo se to v skutku, což teď ve Čtení Pán pověděl: „Vy (prý) některé z těch zmordujete a ukřižujete a některé z nich bičovati budete v školách vašich a budete je honiti z města do města.“ Tak učinili i tomuto dnešnímu Mistru Janovi Husovi a tovaryši jeho Jeronýmovi, kteréž v Konstancí upálili, proto že bludům a hříchům Antikristovým odpírali a lid k čistému svatého Evangelium učení i k životu pobožnému obraceli a přidrželi. Tak podnes ještě nevděčný a zlý svět činí těm, kteříž pravdy Kristovy v čistotě následují a bludův Antikristových se vystříhají.
III. Předkládá se v Čtení Boží tužebné naříkání nad tím lidem nevděčným a pomsta se jim oznamuje, že jejich dům pustý zanechán bude. Ducha svého, učení pravdy a všecko celé spasení od nich Bůh že odejme a jich nechá, aby v svých bludích a slepotě přehrozné zůstávali a spravedlivě zahynuli. A to buď sumovně z řeči této nyní předloženo.
Což pak více při dnešní památce o Mistru Janovi Husovi, povstání jeho i věrné práci, stálosti a smrti připomínáno býti mělo, to vše z historií, kteréž před rukama jsou, a zvláště z života jeho, od každého, kdož by jej čísti aneb slyšeti chtěl, poznáno a vidíno býti může.
